Jo, já vím. Dlouho jsem nic nepsal. Nechtělo se mi. Nebyl čas.
Výmluvy. Čas by se našel. Vždyť napsat pár řádků fakt moc času nezabere.
Škoda, mohl to být velice zajímavý blog, kdybych psal alespoň jednou do týdne.
Teď už je víc jak půlka za mnou a já to vezmu asi retrospektivně až do času příjezdu z Pobaltí. Alespoň se o to pokusím.
Fakt mě to mrzí.
No, co si budeme namlouvat, škola je škola - takže minulý pátek to bylo jediný jiný. Místo intralogistiky a druhů dopravy (FoT) jsme měli jen přednášku od Lufthansa Cargo. Nebyla špatná, naopak byla docela zajímavá. Jó, když tomu někdo rozumí.
Dva týdny nazpátek jsem byl na letišti v Helsinkách. Taky se školou. Opravdu mě to bavilo, i když jsem spíš na dopravu železniční, tak letadla mě baví taky. Až na tu čtyřhodinovou cestu jedním směrem to bylo dobrý. Potom mě docela už bolela zadnice. A jízda na kole taky žádná hitparáda kolem dvacáté hodiny. Ale světlo jsem měl, takže to mohlo být i horší. Spíš jak jsem byl unavený z celého dne, tak se mi moc nechtělo šlapat.
Jinak prostě každý den do školy a ze školy, do toho nějaký úkoly, odevzdávání prací (ne, nebudu vypisovat co všechno jsem musel udělat). Jen toho občas bylo víc než se mi líbilo. Jo, zapomněl jsem zmínit, že tu máme asi 14 dní sněhu kupy (zatím napadlo kolem 5-10 cm), takže i na kole je to zábava. Ale vypadá to moc pěkně.
V týdnu 42 jsme měli volno (self-study week), ale nikam jsem nevyjel. Nebylo moc co dělat, respektive dělal jsem do školy anebo jsem nedělal nic. Trošku zoufalá situace, Janis byl v New Yorku a Pablo byl taky někde v čudu (tuším, že v Pobaltí).
Týden před tím byl taky hodně omezený, protože mám hodně společných předmětů s Finama a ti byli v Německu, takže spousta hodin odpadla. Takže, skoro dva týdny nic nedělání. Nakonec mi to stejně přišlo krátký :D
Po týdnu samostudia (no, plete se mi to) se nám maličko změnil rozvrh. Nutno říct, že pro mě líp. Produkční logistika se lehce přesunula jinam a už se mi nepřekrývají tři předměty ale už jenom dva. FoT a úvod do logistiky. Úvod do logistiky je pro mě důležitý, protože mi ho uznají doma. Snad se mi ho podaří splnit (teď jsem z jistých důvodů nebyl na dvou hodinách a mám v tom guláš).
Jinak úvod do leteckého businessu byl největším zklamáním, za to intralogistika mile překvapila. Finština je finština - je to jazyk a ještě ke všemu dost jinej. Ale má i občas něco podobnýho s češtinou. Ale to spíš tak nějak nenápadně. Letecký business učí sice člověk z praxe (ostatně jako všechny ostatní odborné předměty), ale neumí učit. Dali jsme mu zpětnou vazbu po prvních dvou, možná třech hodinách, vyslechl si ji, avšak nijak nezměnil výuku. Navíc, mám pocit, že jeho angličtina je na půl z překladače (chápu, nikdo nemůže znát všechno), ale je pak trošku náročné pochopit co myslel. V produkční logistice mám tým dost špatný, moc nepracuje a hlavně ruští a ukrajinští kolegové nekomunikují. Což dost komplikuje situaci. Navíc, jsme dost pozadu. Ale snad to nějak doženeme. V intralogistice je to přesně naopak, skvělý tým se skvělými lidmi. Antti a Hanna fakt pracují, navíc tam jsem v týmu s jediným dalším Čechem na logistice. Filip je sice dost jiný, než já (povahově i "stylem života"), ale už si rozumíme. Vyjasnili jsme si pár věcí a je to fakt fajn s někým takovým pracovat. A i si povídat. Navíc zná Češky, takže jsme slavili jeho narozeniny a i jen tak jsme si sedli a povídali jsme si. Alespoň někdy mohu zapojit češtinu kromě telefonátů domů.
Mám za sebou samozřejmě finskou saunu. Jen je elektrická a ne ohřívaná dřevem. Ale je fajn :) jen tam nechodit s bolestí hlavy - je to pak ještě horší. Věřím tomu, že dřevěná je ještě lepší. Ale to asi zas nemůžeme mít na bytech. Navíc, by se někde muselo skladovat dřevo. Asi si někdy v domě vybuduju taky saunu :D Docela dlouho jsem se přemlouval to jít zkusit, ale nelituju. Chodím většinou jednou do týdne, občas dvakrát.
Do školy to je maximálně půl hodinka, zpátky taky tak. Ale cesta zpátky je pocitově rychlejší. Počasí je sice fajn, až na to, že vidět slunce je úspěch. Zkrátka skoro celou dobu zataženo. Občas se vyjasní ale to maximálně na jeden den, občas taky jen na pár hodin. A doba dne je teď už taky strašně krátká - slunce vyjde někdy po půl deváté a zapadá někdy po třetí. A bude hůř.
Teď nejnovější zprávy jsou asi takové - že jsme se pohádali s Pablem a ten se mnou radši nemluví. Nojo, nejsme s Janisem ochotni tolerovat každou sobotu párty. Ačkoliv se snažil nějakým způsobem zabránit ostatním v klepání na naše dveře, prostě jsme se naštvali a vysvětlili mu, že takto to prostě nejde. A on se urazil. Ano, neřekl jsem mu nic pěknýho, cituju sebe: "Vůbec se o nás nestaráš", což sice není úplně pravda, ale on to stejně nechtěl poslouchat. Jo, občas uklidil, umyl nebo něco tak, ale co se týče těchto akcí, tak prostě já nebudu poslouchat každou sobotu v pět ráno "hudbu". Jo, kdyby to celý skončilo někdy o půlnoci, neřeknu nic. Budu ochotnej tolerovat i výjimečně delší dobu. Ale když to ještě hraje v 5 ráno, to už je příliš i na mě. Prý jsem si vybral blbej barák. Že eMko je prostě párty budova a podle toho to taky bude probíhat. Hmm, tak uvidíme další soboty. Shodli jsme se s Janisem, že Pabla případně nahlásíme. Nepotřebuju mít za kamaráda hlučnýho Španěla.
---
Tohle všechno jsem napsal při cestě autobusem do Turku. V Turku přesednu na letadlo a přeletím moře do Gdaňsku. Splním maximálně 90 dní ve Finsku, navštívím nový město a konečně vyzkouším Couchsurfing. Jo, je to fakt jenom na otočku, ale když jsem za letenky dal nějakých 700, autobus do Turku zhruba na polovic tak si myslím, že to bude povedený výlet. Pravda, minu jeden Aviation Business, Finštinu a Úvod do logistiky; ale to si mohu stále dovolit. Navíc, měl jsem takovej pocit, že potřebuju vypadnout. Mám trochu strach z Wizzu, protože nevím jak mám velkej batoh, ale snad to bude dobrý. Třeba to nebudou ani měřit, protože Turku je fakt miniletiště.
Těžko se mi to psalo, protože se toho moc neděje (to začne teď) a navíc, kvůli svojí hlouposti, jsem fakt toho dost zapomněl. Nezmínil jsem se nijak o prvním týdnu ve škole, nic. Takže se klidně ptejte, ale nevím jestli to k něčemu bude.
Jinak zatím Erasmus+ hodnotím velmi kladně a JAMK taky!
úterý 15. listopadu 2016
pondělí 5. září 2016
Tallinn
Zase mám zpoždění. Nestíhám psát nebo, a to je pravděpodobnější, se mi vlastně ani moc nechce.
Dojeli jsme na autobusák a našli jsme na mapě v mobilu, kde že teda máme ten hostel. Daleko, daleko... Návrh jet taxíkem důrazně odmítám. Hmm, stejně by jsme museli sehnat velkej taxík a to se ukázalo jako docela problematický. Navíc, řekl si za 20 € za jednoho. Nebo kolik ani nevim, jenom vím, že to bylo i na ostatní trochu hodně. Takže volba druhá, zvolit hromadnou dopravu. Tramvaj číslo 2 na zastávku Hobujaama (čti Hobujáma) Lístek u řidiče za 2 € a pak 15 minut pěšky. Nakonec jsme jeli zadarmo, protože za a) byla tramvaj plná, za b) nepochopili jsme jak máme řidičku tramvaje přesvědčit o tom, že chceme lístek, když byla zavřená ve svém království a neviděli jsme tam nic jak jí dát vědět (a ťukat se nám fakt nechtělo)
Takže jenom doufat, že nepotkáme zrovna revizora jak v Rize (nebyl problém, lístek jsme měli). Nepotkali, na Hobujámě jsme vystoupili a začli chytat satelity. Will nám zase dělal průvodce, občas jsme to vzali trochu delší cestou, ale ne o moc. Naštěstí. Já to měl nakonec s krosnou a druhým batohem na břiše nejlepší, protože jsme měli hostel ve Starém Tallinnu a samozřejmě všude kamenné cesty, žádný asfalt.
Dorazili jsme k hostelu, zašli na recepci a chtěli jsme rozdělit platbu. Recepční překvapeně koukala na Iris, že prý už je to zaplacený. Iris, překvapeně koukala na recepční a nevěřila ji. Ale vyzvedla lístky od pokojů a lístečky s kódy na dveře z chodby do menší chodby mezi pokoji (zapamatovat: *300300*). Výtah tam nebyl a jít až do třetího patra některým už činilo problémy, navíc se zavazadly. Naštěstí pro děvčata (já bych býval pomohl, kdybych sám neměl co dělat) se tam našlo pár gentlemanů kteří pomohli. Po rozdělení pokojů (vyšlo to tak, že jsme se mohli rozdělit podle pohlaví), nás Iris svolala a vysvětlila svoji lapálii s penězi. Všichni jsme ji to samozřejmě zaplatili. Někteří hotově, někteří přes účet. Já jsem se domluvil, že to zaplatím o den později (a taky zaplatil a v den následující peníze byly na účtě).
Vyřešili jsme večeři na náměstí (asi 5 minut pěšky a taky hodně draho). Mnozí si dali burgera, já jsem dal s Baukje přednost lososovi s hranolkama. I když mě lákal jehněčí burger. K tomu, samozřejmě zkusit místní pivo. Nebylo špatný (lepší než lotyšské).
Pak ostatní šli ještě někam, mám za to že do irský hospody nedaleko, já jsem už zmizel na hostel. Další den ráno jsem je zavedl do místní pekárny, snídaně za 2 € je přece jen lepší než minimálně za 4 € co bylo v Rize. Nevýhodou bylo, že to byla fakt jen pekárna, takže bez obsluhy, sice s kafem (ale nevim jaký bylo, neptal jsem se a sám jsem si cappucino nedal). A co nevím jestli mě měli za zlý, ale nebyla tam Wi-fi :)
Následovala procházka po městě, která nám zabrala prakticky celý den. Tallinn se mi líbil mnohem víc než Riga. Ta atmosféra toho hanzovního města je prostě super. Natožpak večer. Občas jsem měl pocit, že jsem se vrátil v čase.
Další den jsme vlastně toho moc už nenavštívili. Nebylo moc co. Jen jsme navštívili sv. Olava (Olafa?) a jeho 60m věž. Výhled parádní. A navíc bylo fakt krásně, takže bylo i daleko vidět. Celkově se mi to moc líbilo. Potom jsme se rozdělili na muzejní a nakupující část. Dal jsem přednost muzeu, jelikož nakupovat jsem fakt už nemohl. A navíc, už nebylo co. Všechno fakt už mám. Muzeum sice vyšlo 7 €, ale to co bylo před tím. Nejdřív jsme objevili ledoborec, který byl volně (skoro) průchozí. Tam byl vstup za 3 €, ale nikoho jsme neviděli, tak jsme tam vlezli. Nedokážu si představit tam nějakou dobu vysloveně "žít". Měli tu i karanténu (logické), ale že tu doktoři operovali i slepák tak to chtělo fakt odvahu.
Nicméně pak jsem čekal na ostatní venku a viděl jsem tam pár jak tam jde taky. Už tam byl i nějaký místní zřízenec, ten však jen mávnul rukou (přece jen, byly tu i dvě (minimálně) třídy školáků) takže alespoň mám klidné svědomí. Ale zážitek to vevnitř byl, to jo.
Potom jsme s ostatními prošel okolo dalších lodí, které byly však přístupné jen s lístkem z hangáru. Tak jsme nechali lodě loďmi a šli jsme do hangáru. Koupili jsme si lístky a jali se prohlížet muzeum. Vyprávět o muzeu moc nemá smysl, zkrátka muzeum mapující estonské loďstvo během celé historie. Své zastoupení měli domorodé vydlabané klády, spousta plachetnic (prej jsou v tom dobří v celosvětovém měřítku), bójek (nikdy jsem si nemyslel, že jsou tak velký), své místo měli i Vikingové a protože to je původně hangár, své místo tu měli i letadla. Jedná se o architektonický unikát, jelikož se jedná o železobetonovou stavbu, která však nemá v interiéru žádné sloupy a vše drží oblouky. Je to správné moderní muzeum, je interaktivní takže nenudí a snadno jsme v něm strávili půl odpoledne. Pak jsme se vrátili na hostel, chvíli čekali na ostatní a vyrazili na večeři. Kde a co jsme měli si teda nějak už nepamatuju, jen vím, že jsme pak šli ještě do tý irský hospody, dali si pivo (já už fakt ne) a pak jsme šli na hostel, protože další den jsme museli jet domu.
Další den ráno jsme vstali, já už měl sbaleno, takže jsem byl bez práce a vyrazili směrem trajekt do Finska. Všechno jsme v pohodě stihli, i se snídaní a malým posledním estonským nákupem.
Cesta zpátky utekla poměrně rychle a já se pak strašně rád zhruba v 21 hodin svalil do postele a usnul. Sice jsem pak španělské kolegy kolem půlnoci musel uklidnit, ale chápali a já jsem pak začal chrápat.
Dojeli jsme na autobusák a našli jsme na mapě v mobilu, kde že teda máme ten hostel. Daleko, daleko... Návrh jet taxíkem důrazně odmítám. Hmm, stejně by jsme museli sehnat velkej taxík a to se ukázalo jako docela problematický. Navíc, řekl si za 20 € za jednoho. Nebo kolik ani nevim, jenom vím, že to bylo i na ostatní trochu hodně. Takže volba druhá, zvolit hromadnou dopravu. Tramvaj číslo 2 na zastávku Hobujaama (čti Hobujáma) Lístek u řidiče za 2 € a pak 15 minut pěšky. Nakonec jsme jeli zadarmo, protože za a) byla tramvaj plná, za b) nepochopili jsme jak máme řidičku tramvaje přesvědčit o tom, že chceme lístek, když byla zavřená ve svém království a neviděli jsme tam nic jak jí dát vědět (a ťukat se nám fakt nechtělo)
Takže jenom doufat, že nepotkáme zrovna revizora jak v Rize (nebyl problém, lístek jsme měli). Nepotkali, na Hobujámě jsme vystoupili a začli chytat satelity. Will nám zase dělal průvodce, občas jsme to vzali trochu delší cestou, ale ne o moc. Naštěstí. Já to měl nakonec s krosnou a druhým batohem na břiše nejlepší, protože jsme měli hostel ve Starém Tallinnu a samozřejmě všude kamenné cesty, žádný asfalt.
Dorazili jsme k hostelu, zašli na recepci a chtěli jsme rozdělit platbu. Recepční překvapeně koukala na Iris, že prý už je to zaplacený. Iris, překvapeně koukala na recepční a nevěřila ji. Ale vyzvedla lístky od pokojů a lístečky s kódy na dveře z chodby do menší chodby mezi pokoji (zapamatovat: *300300*). Výtah tam nebyl a jít až do třetího patra některým už činilo problémy, navíc se zavazadly. Naštěstí pro děvčata (já bych býval pomohl, kdybych sám neměl co dělat) se tam našlo pár gentlemanů kteří pomohli. Po rozdělení pokojů (vyšlo to tak, že jsme se mohli rozdělit podle pohlaví), nás Iris svolala a vysvětlila svoji lapálii s penězi. Všichni jsme ji to samozřejmě zaplatili. Někteří hotově, někteří přes účet. Já jsem se domluvil, že to zaplatím o den později (a taky zaplatil a v den následující peníze byly na účtě).
Vyřešili jsme večeři na náměstí (asi 5 minut pěšky a taky hodně draho). Mnozí si dali burgera, já jsem dal s Baukje přednost lososovi s hranolkama. I když mě lákal jehněčí burger. K tomu, samozřejmě zkusit místní pivo. Nebylo špatný (lepší než lotyšské).
Pak ostatní šli ještě někam, mám za to že do irský hospody nedaleko, já jsem už zmizel na hostel. Další den ráno jsem je zavedl do místní pekárny, snídaně za 2 € je přece jen lepší než minimálně za 4 € co bylo v Rize. Nevýhodou bylo, že to byla fakt jen pekárna, takže bez obsluhy, sice s kafem (ale nevim jaký bylo, neptal jsem se a sám jsem si cappucino nedal). A co nevím jestli mě měli za zlý, ale nebyla tam Wi-fi :)
Následovala procházka po městě, která nám zabrala prakticky celý den. Tallinn se mi líbil mnohem víc než Riga. Ta atmosféra toho hanzovního města je prostě super. Natožpak večer. Občas jsem měl pocit, že jsem se vrátil v čase.
Další den jsme vlastně toho moc už nenavštívili. Nebylo moc co. Jen jsme navštívili sv. Olava (Olafa?) a jeho 60m věž. Výhled parádní. A navíc bylo fakt krásně, takže bylo i daleko vidět. Celkově se mi to moc líbilo. Potom jsme se rozdělili na muzejní a nakupující část. Dal jsem přednost muzeu, jelikož nakupovat jsem fakt už nemohl. A navíc, už nebylo co. Všechno fakt už mám. Muzeum sice vyšlo 7 €, ale to co bylo před tím. Nejdřív jsme objevili ledoborec, který byl volně (skoro) průchozí. Tam byl vstup za 3 €, ale nikoho jsme neviděli, tak jsme tam vlezli. Nedokážu si představit tam nějakou dobu vysloveně "žít". Měli tu i karanténu (logické), ale že tu doktoři operovali i slepák tak to chtělo fakt odvahu.
Nicméně pak jsem čekal na ostatní venku a viděl jsem tam pár jak tam jde taky. Už tam byl i nějaký místní zřízenec, ten však jen mávnul rukou (přece jen, byly tu i dvě (minimálně) třídy školáků) takže alespoň mám klidné svědomí. Ale zážitek to vevnitř byl, to jo.
Potom jsme s ostatními prošel okolo dalších lodí, které byly však přístupné jen s lístkem z hangáru. Tak jsme nechali lodě loďmi a šli jsme do hangáru. Koupili jsme si lístky a jali se prohlížet muzeum. Vyprávět o muzeu moc nemá smysl, zkrátka muzeum mapující estonské loďstvo během celé historie. Své zastoupení měli domorodé vydlabané klády, spousta plachetnic (prej jsou v tom dobří v celosvětovém měřítku), bójek (nikdy jsem si nemyslel, že jsou tak velký), své místo měli i Vikingové a protože to je původně hangár, své místo tu měli i letadla. Jedná se o architektonický unikát, jelikož se jedná o železobetonovou stavbu, která však nemá v interiéru žádné sloupy a vše drží oblouky. Je to správné moderní muzeum, je interaktivní takže nenudí a snadno jsme v něm strávili půl odpoledne. Pak jsme se vrátili na hostel, chvíli čekali na ostatní a vyrazili na večeři. Kde a co jsme měli si teda nějak už nepamatuju, jen vím, že jsme pak šli ještě do tý irský hospody, dali si pivo (já už fakt ne) a pak jsme šli na hostel, protože další den jsme museli jet domu.
Další den ráno jsme vstali, já už měl sbaleno, takže jsem byl bez práce a vyrazili směrem trajekt do Finska. Všechno jsme v pohodě stihli, i se snídaní a malým posledním estonským nákupem.
Cesta zpátky utekla poměrně rychle a já se pak strašně rád zhruba v 21 hodin svalil do postele a usnul. Sice jsem pak španělské kolegy kolem půlnoci musel uklidnit, ale chápali a já jsem pak začal chrápat.
středa 31. srpna 2016
Riga
Po tom, co jsme slavně dorazili autobusem do Rigy těsně před půlnocí nastal okamžik hledání hostelu. Ten jsme našli poměrně snadno, jelikož jsme záměrně hledali hostel poblíž autobusového nádraží a nějaký laciný :). Jsme přece jen studenti.
Tiger hostel dělá čest svému jménu. Kamkoli se podíváš tak tam je tygr. Jednou plyšový, podruhé na obrázku a nakonec povlečení a prostěradla měla stejný design. Takže jsme spali v tygřích "kožešinách".
Dali jsme si pivko a šli jsme všichni spát, i když byly návrhy, že vymyslíme co další den ráno, ale to bylo odmítnuto z důvodu únavy. Ráno jsme se probudili do poměrně solidního dne, vypadalo to, že v noci ještě docela sprchlo. Jediné co, tak byl dopoledne docela solidní opar. A bylo poměrně divný vzduch, něco jako dusno, ale ne tak úplně. Nedokážu to asi popsat.
Nejdřív jsme skočili na snídani do místní pekárny, ISIC byl využit znova (poprvé na slevu u Ecolines, teď jsem dostal velký čaj za cenu středního). Snídaňové menu jen s kafem, to mám smůlu. Takže jsem si vybral obloženou housku se smaženým rybím filé. Nebylo to špatný, čaj byl skvělý (zn. Pure) a alespoň něco do sbírky :) A popravdě, byl jsem dost zasycen, takže oběd ani moc nepřipadal v úvahu. Navíc, kolegové ani nechtěli jít. Po snídani hodiny odbíjely skoro jedenáctou a my jsme konečně vyrazili do města. Kolem ortodoxní katedrály, symbolizující vliv Ruska na Lotyšsko, sochy svobody (hezčí než ta americká, možná protože není zprofanovaná) a dál do města.
Líbilo se mi tam, spousta uliček a zákoutí, uličky naprosto běžné bez suvenýrů, jen takové malé drobné obchůdky nebo ani ty ne. A pak samozřejmě ty hlavní ulice, kudy všichni projdou.
Objevili jsme hospodu, kde dělají litrové koktejly jen za 9 €, takže bylo téměř jednohlasně odsouhlaseno, že se sem večer stavíme. Bylo rozhodnuto, že navštívíme zámek, ale nevím jestli nevznikla chyba v navigaci, ale šli jsme na protějším nábřeží a došli jsme na konec a tam na nás čekal nějaký kanál. Ale byla tam cedule Riga, takže jsme se u ní vyfotili a alespoň máme důkaz, že jsme tam byli.
Jinak Riga, no, nemá toho k nabídnutí jako třeba Praha. Ale má svoje kouzlo taky. Jen angličtina asi tady není tak populární a hodně, opravdu hodně jsem slyšel ruštinu. Takže německy, nebo rusky. Samozřejmě, záleží dost na konkrétních místech, na těch nejexponovanějších je i ta angličtina. Trochu mě mrzí, že jsem neměl v ruce žádného průvodce nebo něco takovýho. Pocket guide je dobrý, ale nemá v sobě Rigu ani Tallinn. Sygic Travel má velmi kusé informace. Myslím si však, že na Rigu stačí jeden víkend, i když co jsem se tak dočetl, tak Sigulda stojí za vidění, možná kdyby bylo tepleji, vyrazili bychom k pláži (někteří chtěli). Takže, na Lotyšsko možná týden? Kdo ví, rozhodně bych se chtěl vrátit :) už jen protože z Prahy se lítá vrtulovým letadlem.
Odpoledne jsme strávili trapně v obchoďáku, avšak de facto jsme Rigu už celou prošli. Možná jsme něco minuli, možná jsme to neprošli dostatečně důkladně. Ale to bude tím, že jsme neměli nějaký podrobnější informace. Kdybychom mívali něco s sebou, asi by nám to trvalo déle. Ale taky bychom asi některé unudili.
V obchoďáku jsme doufali, že Baukie sežene botasky, ale bohužel marně. Dámy, ale i někteří pánové (Joël) byli unešení z nízkých cen, takže se nakupovalo. Naštěstí, pro mě tam nic nebylo (na mě to bylo příliš drahé). Takže jsme obtěžkáni taškami razili do hostelu. Já si v Rimi koupil dvě krabičky čajů (mohl bych víc, ale nechtělo se mi zas tak utrácet). Navíc, nebyl jsem si jistej tím, jak to poberu s sebou.
Z hostelu po asi hodince jsme vyrazili, že seženeme nějakou večeři. Chtěl jsem jít do lokální hospody vyzkoušet místní jídlo, ale byl jsem přehlasován a šli jsme do italské restaurace. Il Patio se jmenovala. Dávám ji 40 %, možná 50 %. Cena obstojná, ale pizza mě nějak nezaujala chuťově. Čtyřsýrovka sice není nějak chuťově výrazná, ale asi jsem čekal něco jiného. Místní pivo nebylo špatné, někde uprostřed mezi Budvarem (nejhorší) a Plzní (netvrdím že nejlepší, Medlešice jsou lepší). Ale přístup servírky byl hodně špatný. Kromě toho, čekali jsme dost dlouho i na pití. Po jídle jsme se rozhodli, že zaplatíme. Takže jsme se zeptali, jestli to můžeme rozdělit. "Ne, nelze, to jste měli říct když jste si objednali." "Jedině, kdybyste všichni platili kartou." Naštěstí, s tím nikdo neměl problém, takže jsme začali platit. Agnes nejdřív naúčtovala víc, takže zase musela řešit vrácení peněz na kartu a bylo vidět, že ji to štve. Mám pocit, že u mě si taky naúčtovala asi o 50 centů víc, možná i o euro. Ale jednak jsem to počítal nějak až potom, co jsme vyšli, navíc to mě z bídy nevytrhne. A ani jsem si nepamatoval přesný částky.
Hurá do baru, kde mají litrové koktejly. Bylo to jen o pár kroků vedle, a přístup obsluhy byl naprostým opakem. A živá hudba, prostě paráda. Takže jsem klidně místo 9 € tam nechal 10 €. A navíc, Mojito bylo skvělé. A ještě jedna pozitivní věc. Vysílali tam KHL. Slovan Bratislava v. Nižný Novgorod. Komu asi tak budu fandit? Jistěže Slovákům. Skóre když jsme přišli bylo 1:2 pro Rusy, ale Slovan to obrátil na konečných 6:4 v poslední třetině. Jen škoda, že to bylo bez komentáře, těžko jsem věděl, o co jde, co se tam řeší a tak. I v tý ruštině bych možná něčemu porozuměl. Další den ráno jsem dokonce zjistil, že vyloučili trenéra Slovanu ze střídačky. Toho jsem si ani nevšiml. Po vypití litru koktejlu námi všemi jsme se přesunuli ještě na karaoke, tam jsem teda už vysloveně trpěl. Únava, do toho hlasitá muzika, nic pro mně. Po tom jsme se navrátili do hostelu a během chvíle jsem usnul.
Další den ráno bylo smutné a ubrečené. Ale po tom co jsme vyšli ven tak se to začalo srovnávat. Našli jsme jinou pekárnu, tam jsme si sedli, já jsem si dal výjimečně cappucino (jiný kafe nepiju)a dvě taštičky se špekem. Nebyla to super snídaně, ale lepší než nic. Potom jsme se rozdělili na dvě skupiny, skupina nakupovací a skupina jedoucí kamsi na zámek. Kupodivu jsem se přidal k nakupovací skupině, protože zámek mě moc nelákal. Asi zejména z toho důvodu, že jsem byl utahaný a v (u) obchodě si spíš sednu. Takže jsme prošli celej obchoďák v centru a pak objevili další, ale tam se muselo tramvají asi 20 minut. Ale tak proč ne, že. Navíc tam byl nějaký obchod ze kterého byli všichni naprosto unešeni, že tady je. Takže bylo rozhodnuto. Sehnat lístky je vždycky největší šém, naštěstí jsem něco málo četl, takže jsme našli automat a že chceme lístky na tramvaj. Hmm, klik, že tramvaj. Jenže tam bylo jen nějakých pět jízd a to není to co chceme, žejo. Takže zpátky, všechna doprava, 2 jízdy, 2.2 €. Fakt tolik? Tak jo.
Jízda škodováckou tramvají byla poměrně náročná, protože tramvaj byla prostě plná a ještě víc se plnila. Ale všichni jsme se vešli a nikdo mi na nohu nedupnul ani jsem o nic nepřišel. Mimochodem, v Rize jsem se cítil velice bezpečně, všude kupa policajtů, nebo i vojáků. Kdo ví, kolik jich bylo v civilu?
V Alfě jsme stihli navštívit asi jen čtyři obchody, mezi jinými také Zaru. Myslel jsem si, že je to obchod jen pro ženský, ale našel jsem tam ji chlapskou část a pak jsem uviděl červenou ceduli. Jo, nějaký slevy :) Kalhoty jen za 10 €? To je levnější než u vietnamců ve Třebový :D. Vyzkoušel jsem jedny, zdály se mi nějaké úzké. Hmm, slim fit. Nejsem zastáncem úzkých kalhot, takže jsem zkontroloval, jestli nemají větší, ale jen nepatrně. Měli, vyzkoušel jsem je a vzal jsem si je. Za tu cenu, značkový kalhoty? Proč ne.
Takže jsem si řekl, že alespoň něco jsem si taky koupil. Navíc jsou to světlý kalhoty, a já prostě v poslední době vyhledávám kalhoty jiné barvy než je klasická indigo džínová barva. Nevím, prostě se mi to zas tak nelíbí. Asi protože se jedná o tuze mainstream :D
Vrátili jsme se na hostel a vyrazili až dost pozdě shánět večeři. Z první hospody nás téměř vyrazili s tim, že nás je moc a že už nevaří, že je pozdě. Další nám řekla, že nemají pro tolik lidí místo. Ale doporučili nám restauraci vedle. Nevím, jestli jsme to pochopili správně, ale viděli jsme restauraci KID* (*not related to children) Joëlovi se nezdála drahá, tak jsme vstoupili. Začal jsem z toho být lehce nešťastný, že si přece nemůžu dovolit takhle drahý jídlo,... a tak,..
Servírka se nás ujala hned u vstupu a začala nás obsluhovat. Začínal jsem pojímat podezření, že se jedná o nóbl restaurant, a taky že to byl značně nóbl restaurant. Látkový ubrousky, naprosto vybrané chování obsluhy, a tak dále. Nikdo si z nás nedal předkrm, ale jídlo, hovězí líčka(nebo kotlety?) za 9,4 €? Zdálo se mi to hodně a taky že na moje poměry to hodně bylo. Ale tak jo, proč ne. Objednal jsem si k tomu pivo, někteří měli víno, zkrátka paráda. Will některé poučoval, jak degustovat víno. Parádní večer. Pak přišla nabídka desertů. Dal jsem si čokoládový fondant. Zase parádní jídlo. A ano, porce byly "luxusní", tedy malé, ale já jsem byl dost. Fakt, nekecám, bylo to natolik parádní, že já jsem neměl ani hlad. Za večer jsem utratil 18, 92 €, nechal jsem to na 20 €. Protože to byla zkrátka paráda. Ten večer jsme ještě vyjeli na skyline bar v Radison blu hotelu. Koktejl jsem nechěl, tak jsem i řekl, že vyzkouším Černý rižský balzám, ale bez ničeho, jen tak. Nic zas tak parádního to nebylo, ale vyzkoušený lokální produkt se počítá! A výhled stál za to. Z toho dne fotky nemám, jednak bylo ošklivo, při nákupech fotit nebudu a fotit v restauraci jídlo mi přišlo hodně hloupé. Z Radison blu jsme vypadli chvíli po zavíračce ve dvě ráno
Další den ráno jsme zašli jen na snídani a vyrazili jsme z hostelu na autobus který nás momentálně veze do Tallinnu. Cesta na autobusák byla veselá, ach ten orientační nesmysl mnohých z nás. Ale našli jsme to, takže je to dobrý a jedeme. Zbývá asi půl hodina cesty. S penězma jsem na tom hůř než jsem čekal, ale to nějak přežiju. Nevím jak, ale nějak určitě. Snad přijde to stýpko 13. září.
Tiger hostel dělá čest svému jménu. Kamkoli se podíváš tak tam je tygr. Jednou plyšový, podruhé na obrázku a nakonec povlečení a prostěradla měla stejný design. Takže jsme spali v tygřích "kožešinách".
Dali jsme si pivko a šli jsme všichni spát, i když byly návrhy, že vymyslíme co další den ráno, ale to bylo odmítnuto z důvodu únavy. Ráno jsme se probudili do poměrně solidního dne, vypadalo to, že v noci ještě docela sprchlo. Jediné co, tak byl dopoledne docela solidní opar. A bylo poměrně divný vzduch, něco jako dusno, ale ne tak úplně. Nedokážu to asi popsat.
Nejdřív jsme skočili na snídani do místní pekárny, ISIC byl využit znova (poprvé na slevu u Ecolines, teď jsem dostal velký čaj za cenu středního). Snídaňové menu jen s kafem, to mám smůlu. Takže jsem si vybral obloženou housku se smaženým rybím filé. Nebylo to špatný, čaj byl skvělý (zn. Pure) a alespoň něco do sbírky :) A popravdě, byl jsem dost zasycen, takže oběd ani moc nepřipadal v úvahu. Navíc, kolegové ani nechtěli jít. Po snídani hodiny odbíjely skoro jedenáctou a my jsme konečně vyrazili do města. Kolem ortodoxní katedrály, symbolizující vliv Ruska na Lotyšsko, sochy svobody (hezčí než ta americká, možná protože není zprofanovaná) a dál do města.
Líbilo se mi tam, spousta uliček a zákoutí, uličky naprosto běžné bez suvenýrů, jen takové malé drobné obchůdky nebo ani ty ne. A pak samozřejmě ty hlavní ulice, kudy všichni projdou.
Objevili jsme hospodu, kde dělají litrové koktejly jen za 9 €, takže bylo téměř jednohlasně odsouhlaseno, že se sem večer stavíme. Bylo rozhodnuto, že navštívíme zámek, ale nevím jestli nevznikla chyba v navigaci, ale šli jsme na protějším nábřeží a došli jsme na konec a tam na nás čekal nějaký kanál. Ale byla tam cedule Riga, takže jsme se u ní vyfotili a alespoň máme důkaz, že jsme tam byli.
Jinak Riga, no, nemá toho k nabídnutí jako třeba Praha. Ale má svoje kouzlo taky. Jen angličtina asi tady není tak populární a hodně, opravdu hodně jsem slyšel ruštinu. Takže německy, nebo rusky. Samozřejmě, záleží dost na konkrétních místech, na těch nejexponovanějších je i ta angličtina. Trochu mě mrzí, že jsem neměl v ruce žádného průvodce nebo něco takovýho. Pocket guide je dobrý, ale nemá v sobě Rigu ani Tallinn. Sygic Travel má velmi kusé informace. Myslím si však, že na Rigu stačí jeden víkend, i když co jsem se tak dočetl, tak Sigulda stojí za vidění, možná kdyby bylo tepleji, vyrazili bychom k pláži (někteří chtěli). Takže, na Lotyšsko možná týden? Kdo ví, rozhodně bych se chtěl vrátit :) už jen protože z Prahy se lítá vrtulovým letadlem.
Odpoledne jsme strávili trapně v obchoďáku, avšak de facto jsme Rigu už celou prošli. Možná jsme něco minuli, možná jsme to neprošli dostatečně důkladně. Ale to bude tím, že jsme neměli nějaký podrobnější informace. Kdybychom mívali něco s sebou, asi by nám to trvalo déle. Ale taky bychom asi některé unudili.
V obchoďáku jsme doufali, že Baukie sežene botasky, ale bohužel marně. Dámy, ale i někteří pánové (Joël) byli unešení z nízkých cen, takže se nakupovalo. Naštěstí, pro mě tam nic nebylo (na mě to bylo příliš drahé). Takže jsme obtěžkáni taškami razili do hostelu. Já si v Rimi koupil dvě krabičky čajů (mohl bych víc, ale nechtělo se mi zas tak utrácet). Navíc, nebyl jsem si jistej tím, jak to poberu s sebou.
Z hostelu po asi hodince jsme vyrazili, že seženeme nějakou večeři. Chtěl jsem jít do lokální hospody vyzkoušet místní jídlo, ale byl jsem přehlasován a šli jsme do italské restaurace. Il Patio se jmenovala. Dávám ji 40 %, možná 50 %. Cena obstojná, ale pizza mě nějak nezaujala chuťově. Čtyřsýrovka sice není nějak chuťově výrazná, ale asi jsem čekal něco jiného. Místní pivo nebylo špatné, někde uprostřed mezi Budvarem (nejhorší) a Plzní (netvrdím že nejlepší, Medlešice jsou lepší). Ale přístup servírky byl hodně špatný. Kromě toho, čekali jsme dost dlouho i na pití. Po jídle jsme se rozhodli, že zaplatíme. Takže jsme se zeptali, jestli to můžeme rozdělit. "Ne, nelze, to jste měli říct když jste si objednali." "Jedině, kdybyste všichni platili kartou." Naštěstí, s tím nikdo neměl problém, takže jsme začali platit. Agnes nejdřív naúčtovala víc, takže zase musela řešit vrácení peněz na kartu a bylo vidět, že ji to štve. Mám pocit, že u mě si taky naúčtovala asi o 50 centů víc, možná i o euro. Ale jednak jsem to počítal nějak až potom, co jsme vyšli, navíc to mě z bídy nevytrhne. A ani jsem si nepamatoval přesný částky.
Hurá do baru, kde mají litrové koktejly. Bylo to jen o pár kroků vedle, a přístup obsluhy byl naprostým opakem. A živá hudba, prostě paráda. Takže jsem klidně místo 9 € tam nechal 10 €. A navíc, Mojito bylo skvělé. A ještě jedna pozitivní věc. Vysílali tam KHL. Slovan Bratislava v. Nižný Novgorod. Komu asi tak budu fandit? Jistěže Slovákům. Skóre když jsme přišli bylo 1:2 pro Rusy, ale Slovan to obrátil na konečných 6:4 v poslední třetině. Jen škoda, že to bylo bez komentáře, těžko jsem věděl, o co jde, co se tam řeší a tak. I v tý ruštině bych možná něčemu porozuměl. Další den ráno jsem dokonce zjistil, že vyloučili trenéra Slovanu ze střídačky. Toho jsem si ani nevšiml. Po vypití litru koktejlu námi všemi jsme se přesunuli ještě na karaoke, tam jsem teda už vysloveně trpěl. Únava, do toho hlasitá muzika, nic pro mně. Po tom jsme se navrátili do hostelu a během chvíle jsem usnul.
Další den ráno bylo smutné a ubrečené. Ale po tom co jsme vyšli ven tak se to začalo srovnávat. Našli jsme jinou pekárnu, tam jsme si sedli, já jsem si dal výjimečně cappucino (jiný kafe nepiju)a dvě taštičky se špekem. Nebyla to super snídaně, ale lepší než nic. Potom jsme se rozdělili na dvě skupiny, skupina nakupovací a skupina jedoucí kamsi na zámek. Kupodivu jsem se přidal k nakupovací skupině, protože zámek mě moc nelákal. Asi zejména z toho důvodu, že jsem byl utahaný a v (u) obchodě si spíš sednu. Takže jsme prošli celej obchoďák v centru a pak objevili další, ale tam se muselo tramvají asi 20 minut. Ale tak proč ne, že. Navíc tam byl nějaký obchod ze kterého byli všichni naprosto unešeni, že tady je. Takže bylo rozhodnuto. Sehnat lístky je vždycky největší šém, naštěstí jsem něco málo četl, takže jsme našli automat a že chceme lístky na tramvaj. Hmm, klik, že tramvaj. Jenže tam bylo jen nějakých pět jízd a to není to co chceme, žejo. Takže zpátky, všechna doprava, 2 jízdy, 2.2 €. Fakt tolik? Tak jo.
Jízda škodováckou tramvají byla poměrně náročná, protože tramvaj byla prostě plná a ještě víc se plnila. Ale všichni jsme se vešli a nikdo mi na nohu nedupnul ani jsem o nic nepřišel. Mimochodem, v Rize jsem se cítil velice bezpečně, všude kupa policajtů, nebo i vojáků. Kdo ví, kolik jich bylo v civilu?
V Alfě jsme stihli navštívit asi jen čtyři obchody, mezi jinými také Zaru. Myslel jsem si, že je to obchod jen pro ženský, ale našel jsem tam ji chlapskou část a pak jsem uviděl červenou ceduli. Jo, nějaký slevy :) Kalhoty jen za 10 €? To je levnější než u vietnamců ve Třebový :D. Vyzkoušel jsem jedny, zdály se mi nějaké úzké. Hmm, slim fit. Nejsem zastáncem úzkých kalhot, takže jsem zkontroloval, jestli nemají větší, ale jen nepatrně. Měli, vyzkoušel jsem je a vzal jsem si je. Za tu cenu, značkový kalhoty? Proč ne.
Takže jsem si řekl, že alespoň něco jsem si taky koupil. Navíc jsou to světlý kalhoty, a já prostě v poslední době vyhledávám kalhoty jiné barvy než je klasická indigo džínová barva. Nevím, prostě se mi to zas tak nelíbí. Asi protože se jedná o tuze mainstream :D
Vrátili jsme se na hostel a vyrazili až dost pozdě shánět večeři. Z první hospody nás téměř vyrazili s tim, že nás je moc a že už nevaří, že je pozdě. Další nám řekla, že nemají pro tolik lidí místo. Ale doporučili nám restauraci vedle. Nevím, jestli jsme to pochopili správně, ale viděli jsme restauraci KID* (*not related to children) Joëlovi se nezdála drahá, tak jsme vstoupili. Začal jsem z toho být lehce nešťastný, že si přece nemůžu dovolit takhle drahý jídlo,... a tak,..
Servírka se nás ujala hned u vstupu a začala nás obsluhovat. Začínal jsem pojímat podezření, že se jedná o nóbl restaurant, a taky že to byl značně nóbl restaurant. Látkový ubrousky, naprosto vybrané chování obsluhy, a tak dále. Nikdo si z nás nedal předkrm, ale jídlo, hovězí líčka(nebo kotlety?) za 9,4 €? Zdálo se mi to hodně a taky že na moje poměry to hodně bylo. Ale tak jo, proč ne. Objednal jsem si k tomu pivo, někteří měli víno, zkrátka paráda. Will některé poučoval, jak degustovat víno. Parádní večer. Pak přišla nabídka desertů. Dal jsem si čokoládový fondant. Zase parádní jídlo. A ano, porce byly "luxusní", tedy malé, ale já jsem byl dost. Fakt, nekecám, bylo to natolik parádní, že já jsem neměl ani hlad. Za večer jsem utratil 18, 92 €, nechal jsem to na 20 €. Protože to byla zkrátka paráda. Ten večer jsme ještě vyjeli na skyline bar v Radison blu hotelu. Koktejl jsem nechěl, tak jsem i řekl, že vyzkouším Černý rižský balzám, ale bez ničeho, jen tak. Nic zas tak parádního to nebylo, ale vyzkoušený lokální produkt se počítá! A výhled stál za to. Z toho dne fotky nemám, jednak bylo ošklivo, při nákupech fotit nebudu a fotit v restauraci jídlo mi přišlo hodně hloupé. Z Radison blu jsme vypadli chvíli po zavíračce ve dvě ráno
Další den ráno jsme zašli jen na snídani a vyrazili jsme z hostelu na autobus který nás momentálně veze do Tallinnu. Cesta na autobusák byla veselá, ach ten orientační nesmysl mnohých z nás. Ale našli jsme to, takže je to dobrý a jedeme. Zbývá asi půl hodina cesty. S penězma jsem na tom hůř než jsem čekal, ale to nějak přežiju. Nevím jak, ale nějak určitě. Snad přijde to stýpko 13. září.
neděle 28. srpna 2016
Další dny z prvního týdne
V dalších dnech jsme vždycky něco měli. Ve škole jsme byli prakticky hotovi, tak jsme s kolegy začali podnikat i jiné aktivity.
Například ve středu jsme byli pozváni na boloňské špagety. No uznejte, dá se tohle nějak rozumně odmítnout? Nedá. Takže jsme snědli špagety a začali jsme plánovat, co dál. Příští týden máme celý volný, to by chtělo nějak využít. Tak jsme se rozhodli, že ho strávíme mimo město. Co mimo město, ale mimo Finsko. Ano, rozhodli jsme se, že strávíme 3 noci v Rize a 3 noci v Tallinnu. Ano, v tomto, částěčně nepochopitelném pořadí. (toto píšu z trajektu Helsinki-Tallinn)
Ve čtvrtek jsem zůstal večer doma, protože jsem byl unavený a taky si nemůžu dovolit každý večer jíst někde mimo. Nebo to bylo jinak? Kdo ví, nic si nepamatuju. Ale není to kvůli alkoholu, je to spíš kvůli mnohým zážitkům a mozek prostě méně podstatné věci vypouští. Ale cestu do školy už zvládám bez toho abych se ztratil.
V pátek bylo dopoledne volné a odpolko byl piknik od JAMKO. Něco jsem pokoupil, abychom s kolegama měl co jíst. A pivo jsem koupil. Sice asi jedno z nejdražších (nejdražší finské) a pravda, nešlo na odbyt, protože si ostatní vzali svoje. Ale čokopiškoty a chipsy byly jezeny. Měl jsem možnost vyzkoušet saunu, ale nevyužil jsem toho. Bylo dost chladno, nějak se mi nechtělo experimentovat a po sauně skočit do jezera. I když, asi je to úžasnej zážitek. Možná jsem o něco i přišel. Večer jsme byli u Wilfrieda, zatím má byt jen sám pro sebe, takže jsme tam hráli různé hospodské hry (autobus a ještě něco). Trošku jsem se v sobě zklamal, že jsem nepřestal pít dřív. Né že by byl problém s tím, že bych byl ožralej, ale přece jen jsem pil víc jak dost. A jízda s Agnes na kolech byla veselá v tom, že jsme byli oba unavení.
Sobota byla pohodářská, nikdo nic nechtěl, jen přijel třetí obyvatel našeho bytu. Španěl Pablo. Typickej Španěl, hodně toho namluvil. Ale jinak v pohodě. Vysvětlil jsem mu pár základních pravidel, něco navrhl on, doporučil jsem mu půjčit si kolo...
Odpoledne jsem nakoupil na cestu na jih a pak vyrazil s Agnes do centra kde jsme se setkali s Joëlem a Němkami (Linda a Sina, tuším). Joël potřeboval batoh, já jsem myslel že nic nepotřebuju. Ale měli tam pláštěnky. Takže jsem chvíli koumal, jakou barvu zvolit. Požádal jsem o pomoc Agnes a Joëla, oba mi chvíli chtěli vnutit červenou (ta se mi nelíbila) a nebo černou. Pak jsme chvíli koumali mezi rozdílem pláštěnky za 10 € nebo 15 €. Ta za 10 € nám přišla taková fakt jak igelitový pytel, ta za 15 € byla pevnější. Tak jsem vzal tu dražší. Večer, když jsem se balil tak jsem ji vyzkoušel. Rozdíl byl i v tom, že tato dražší byla sbalitelná do sebe a celkově více kryla. Byla až ke krku, kapuce zakrývala celou hlavu, prostě paráda. A je to teda spíš pončo, než klasická česká pláštěnka s rukávama a igelit.
Teď právě tedy míříme do Rigy, momentálně jsme na trajektu. Většina z nás má knížku, takže si čteme, nebo prostě nic neřešíme, užíváme si cestu. Z venkovní paluby jsme přešli do vnitřní, byla tam zkrátka zima.
Například ve středu jsme byli pozváni na boloňské špagety. No uznejte, dá se tohle nějak rozumně odmítnout? Nedá. Takže jsme snědli špagety a začali jsme plánovat, co dál. Příští týden máme celý volný, to by chtělo nějak využít. Tak jsme se rozhodli, že ho strávíme mimo město. Co mimo město, ale mimo Finsko. Ano, rozhodli jsme se, že strávíme 3 noci v Rize a 3 noci v Tallinnu. Ano, v tomto, částěčně nepochopitelném pořadí. (toto píšu z trajektu Helsinki-Tallinn)
Ve čtvrtek jsem zůstal večer doma, protože jsem byl unavený a taky si nemůžu dovolit každý večer jíst někde mimo. Nebo to bylo jinak? Kdo ví, nic si nepamatuju. Ale není to kvůli alkoholu, je to spíš kvůli mnohým zážitkům a mozek prostě méně podstatné věci vypouští. Ale cestu do školy už zvládám bez toho abych se ztratil.
V pátek bylo dopoledne volné a odpolko byl piknik od JAMKO. Něco jsem pokoupil, abychom s kolegama měl co jíst. A pivo jsem koupil. Sice asi jedno z nejdražších (nejdražší finské) a pravda, nešlo na odbyt, protože si ostatní vzali svoje. Ale čokopiškoty a chipsy byly jezeny. Měl jsem možnost vyzkoušet saunu, ale nevyužil jsem toho. Bylo dost chladno, nějak se mi nechtělo experimentovat a po sauně skočit do jezera. I když, asi je to úžasnej zážitek. Možná jsem o něco i přišel. Večer jsme byli u Wilfrieda, zatím má byt jen sám pro sebe, takže jsme tam hráli různé hospodské hry (autobus a ještě něco). Trošku jsem se v sobě zklamal, že jsem nepřestal pít dřív. Né že by byl problém s tím, že bych byl ožralej, ale přece jen jsem pil víc jak dost. A jízda s Agnes na kolech byla veselá v tom, že jsme byli oba unavení.
Sobota byla pohodářská, nikdo nic nechtěl, jen přijel třetí obyvatel našeho bytu. Španěl Pablo. Typickej Španěl, hodně toho namluvil. Ale jinak v pohodě. Vysvětlil jsem mu pár základních pravidel, něco navrhl on, doporučil jsem mu půjčit si kolo...
Odpoledne jsem nakoupil na cestu na jih a pak vyrazil s Agnes do centra kde jsme se setkali s Joëlem a Němkami (Linda a Sina, tuším). Joël potřeboval batoh, já jsem myslel že nic nepotřebuju. Ale měli tam pláštěnky. Takže jsem chvíli koumal, jakou barvu zvolit. Požádal jsem o pomoc Agnes a Joëla, oba mi chvíli chtěli vnutit červenou (ta se mi nelíbila) a nebo černou. Pak jsme chvíli koumali mezi rozdílem pláštěnky za 10 € nebo 15 €. Ta za 10 € nám přišla taková fakt jak igelitový pytel, ta za 15 € byla pevnější. Tak jsem vzal tu dražší. Večer, když jsem se balil tak jsem ji vyzkoušel. Rozdíl byl i v tom, že tato dražší byla sbalitelná do sebe a celkově více kryla. Byla až ke krku, kapuce zakrývala celou hlavu, prostě paráda. A je to teda spíš pončo, než klasická česká pláštěnka s rukávama a igelit.
Teď právě tedy míříme do Rigy, momentálně jsme na trajektu. Většina z nás má knížku, takže si čteme, nebo prostě nic neřešíme, užíváme si cestu. Z venkovní paluby jsme přešli do vnitřní, byla tam zkrátka zima.
První dny
Shrnu první týden trapně jen do jednoho příspěvku. Jednak, nechce se mi rozepisovat úplně všechno do jednotlivých příspěvků, druhak jsem prostě lenoch.
První den byl poměrně masakr, zařídit si kolo. Místo jsem našel po chvíli, Kangaskatu 52 mi mapy nic nenašly. Před tím nežřiz jsem si šel zařídit kolo jsem si chtěl dát sprchu. Jenže ouha, sprcháč zůstal doma. Hmm, tak najdeme nejbližší obchod. Aha, otevírá v devět a v deset mám být u týpka s kolama. Tak vyrážím a zjišťuji, že obchod otevírá taky až v deset. Vracím se zklamaně na byt. Nastříkám na sebe deodorant, snad nebudu cejtit. Ale cítím se hrozně. Vyrážím tedy směr Kangaskatu. Mobil skoro vybitý, powerbanka kdoví kde zahrabaná. Kangaskatu najdu, ale vydávám se od čísla 1, takže musím projít celou ulicí. Alespoň vidím,že je pravda to, že co dům, to sauna. Domky u domů jsou totiž naprosto jistě sauny. Co by to bylo taky jinýho, že ano?
Nakonec docházím na správné místo a Teemu je venku. Pozdravím ho, tak nějak mládežnicky Hello!. Věděl o mě, psal jsem mu smsku. Očekával jsem, že to bude někdo mladší. Nevadí, trošku si povídáme, ale je to typický Fin, moc toho nenamluví. No, já toho taky moc nenamluvím. Řešíme spíš jaký kolo si vezmu. Nemám ani moc představu, jen chci aby to mělo brzdy a širší kola, abych to mohl vzít do terénu. Teemu má těch kol fakt hodně. Asi sběratel. Můžu si vybrat skoro se všeho. Nakonec vybírám, udělám lehkou testovací jízdu, ale stále nejsem přesvědčenej. Koukám trochu dál, ale stejně tohle kolo se mi zalíbilo asi nejvíc. Škoda, že nemá košík, hodilo by se to na nákupy. Neva, nemůžu mít všechno.
Platím 99 €, z čehož je 30 € záloha. Mám plnou technickou podporu, takže kdyby se cokoliv pokazilo, nevadí. Když mi kolo ukradnou, padne jen ta záloha. Poměrně dobrá cena, takovýhle kolo se dá sehnat z druhý ruky asi za nějakých 60-70 €. Bez podpory. Takže jsem si radši kolo půjčil :)
Dostávám i zámek, ale kola se tady prý nekradou. Spíš je to tak, že někdo jde z hospody ožralej a "půjčí si ho" a pak ho někde zahodí.
Při cestě na byt se stavuji v Lidlu. Nevím co vlastně chci koupit. Něco k snídani (nic jsem nejedl), něco možná k obědu. Je neděle, hned po otevíračce, pečivo není. Ceny vysoké, je to děsivý. Kupuji chleba (finský, žitný) s 50% slevou. Kousky masa, už okořeněné, fajn to bude alespoň něco málo. Máslo, něco na chleba, olej na kterém osmahnu to maso. Platba kartou bez problému, domluva v angličtině.
Vracím se domu, rychle něco sním a smažím to maso. Nebylo to špatný, a ten chleba taky není špatný, ale vrchol gastronomie to není. Odpoledne sedám na kolo, s nabitým telefonem a v domnění, že ke škole to:
Po chvilce zpátky na bytě přemýšlím nad nějakou procházkou. Janis vyšel ze svého pokoje ve stejnou chvíli jako já a řekl mi, že se chystá nějaká grilovačka a že bychom se mohli alespoň trochu adaptovat. Tak jsme grilovali, jen my dva jsme nic nepřinesli, ale na suchu jsme nezůstali. Jeden kolegy nám nabídl kus žvance. Nic extra, ale lepší než nic. Většina z kolegů co tam byla byli Němci, ale dalo se mluvit i anglicky. Postupně přicházeli další, ale že bych si pamatoval jejich jména? Ani náhodou.
A DALŠÍ DEN TO ZAČALO. Poprvé do školy, poprvé řešit studijní záležitosti. Pravda, z tohoto jsem měl trochu strach. Nevadí, jdeme to řešit. Nejdřív, dostat se vůbec do školy. Mám kolo, nebudu přece jezdit jak blboun autobusem za 3 €. Jedu, jedu a jedu blbě :). Zase jsem se lehce ztratil. Ale naštěstí ne moc, takže po chvíli nacházím školu. Jenže všechny místa jsou už zabraný. Nevadí, místo jsem našel a teď (28. 8.) jsem rád za ty lidi.
Řešila se spousta záležitostí, co je JAMKO, co všechno můžeme zažít, co nám všechno nabízí atd. atd. Nuda, strašná nuda. Něco bylo trochu zajímavé, něco bylo nezbytné vyřešit (získat finské ID-číslo, hodně podobné našemu rodnému číslu). Ale že by mě to nějak bavilo se říct nedá. Jediný zajímavý bylo povídání o tom, jak funguje místní menza, kterou jsme pak využili. jako studenti máme nárok na oběd za 2,6 €, funguje to formou bufetu = co si nabereš to si nabereš, jedno pití zadarmo, další za 50 centů. Paráda, takže se člověk může natřískat alespoň na půl dne.
Odpoledne jsme právě s novými kolegy vyrazili na kola, prozkoumat okolí. Bylo to fajn strávené odpoledne.
Druhý den orientation weeku byl možná ještě trochu nudnější než ten první. Bezpečnost, nutnost se přihlásit na policajty pokud tu budeme déle než 90 dní. Pokud opustíme zemi a zase se vrátíme, odpočet běží znova. Nevím, jak zjistí, jestli jsem náhodou nepřekročil hranice třeba se Švédskem, když žádný razítko v pase nemám. Takže asi zbytečná buzerace. Spousta nezajímavých přednášek o tom, co můžeme studovat vlastně na JAMKu, že můžeme založit společnost a že nám s tím pomůžou, pokud máme nějakej dobrej nápad. To se mě asi ani netýká. Spíš kecáme s kolegama co budeme dělat dál, odpoledne. Zase to dopadlo tak, že jsme sedli na kola a jali se prozkoumávat okolí. Nebo ne a byl ten strašnej liják ve kterém jsem jel domů? Nevím, už si to přesně nepamatuju.
První den byl poměrně masakr, zařídit si kolo. Místo jsem našel po chvíli, Kangaskatu 52 mi mapy nic nenašly. Před tím nežřiz jsem si šel zařídit kolo jsem si chtěl dát sprchu. Jenže ouha, sprcháč zůstal doma. Hmm, tak najdeme nejbližší obchod. Aha, otevírá v devět a v deset mám být u týpka s kolama. Tak vyrážím a zjišťuji, že obchod otevírá taky až v deset. Vracím se zklamaně na byt. Nastříkám na sebe deodorant, snad nebudu cejtit. Ale cítím se hrozně. Vyrážím tedy směr Kangaskatu. Mobil skoro vybitý, powerbanka kdoví kde zahrabaná. Kangaskatu najdu, ale vydávám se od čísla 1, takže musím projít celou ulicí. Alespoň vidím,že je pravda to, že co dům, to sauna. Domky u domů jsou totiž naprosto jistě sauny. Co by to bylo taky jinýho, že ano?
Nakonec docházím na správné místo a Teemu je venku. Pozdravím ho, tak nějak mládežnicky Hello!. Věděl o mě, psal jsem mu smsku. Očekával jsem, že to bude někdo mladší. Nevadí, trošku si povídáme, ale je to typický Fin, moc toho nenamluví. No, já toho taky moc nenamluvím. Řešíme spíš jaký kolo si vezmu. Nemám ani moc představu, jen chci aby to mělo brzdy a širší kola, abych to mohl vzít do terénu. Teemu má těch kol fakt hodně. Asi sběratel. Můžu si vybrat skoro se všeho. Nakonec vybírám, udělám lehkou testovací jízdu, ale stále nejsem přesvědčenej. Koukám trochu dál, ale stejně tohle kolo se mi zalíbilo asi nejvíc. Škoda, že nemá košík, hodilo by se to na nákupy. Neva, nemůžu mít všechno.
Platím 99 €, z čehož je 30 € záloha. Mám plnou technickou podporu, takže kdyby se cokoliv pokazilo, nevadí. Když mi kolo ukradnou, padne jen ta záloha. Poměrně dobrá cena, takovýhle kolo se dá sehnat z druhý ruky asi za nějakých 60-70 €. Bez podpory. Takže jsem si radši kolo půjčil :)
Dostávám i zámek, ale kola se tady prý nekradou. Spíš je to tak, že někdo jde z hospody ožralej a "půjčí si ho" a pak ho někde zahodí.
Při cestě na byt se stavuji v Lidlu. Nevím co vlastně chci koupit. Něco k snídani (nic jsem nejedl), něco možná k obědu. Je neděle, hned po otevíračce, pečivo není. Ceny vysoké, je to děsivý. Kupuji chleba (finský, žitný) s 50% slevou. Kousky masa, už okořeněné, fajn to bude alespoň něco málo. Máslo, něco na chleba, olej na kterém osmahnu to maso. Platba kartou bez problému, domluva v angličtině.
Vracím se domu, rychle něco sním a smažím to maso. Nebylo to špatný, a ten chleba taky není špatný, ale vrchol gastronomie to není. Odpoledne sedám na kolo, s nabitým telefonem a v domnění, že ke škole to:
- není tak daleko
- není složitá cesta
- a nemůžu se přece ztratit
- a jezdit na kole umím
Po chvilce zpátky na bytě přemýšlím nad nějakou procházkou. Janis vyšel ze svého pokoje ve stejnou chvíli jako já a řekl mi, že se chystá nějaká grilovačka a že bychom se mohli alespoň trochu adaptovat. Tak jsme grilovali, jen my dva jsme nic nepřinesli, ale na suchu jsme nezůstali. Jeden kolegy nám nabídl kus žvance. Nic extra, ale lepší než nic. Většina z kolegů co tam byla byli Němci, ale dalo se mluvit i anglicky. Postupně přicházeli další, ale že bych si pamatoval jejich jména? Ani náhodou.
A DALŠÍ DEN TO ZAČALO. Poprvé do školy, poprvé řešit studijní záležitosti. Pravda, z tohoto jsem měl trochu strach. Nevadí, jdeme to řešit. Nejdřív, dostat se vůbec do školy. Mám kolo, nebudu přece jezdit jak blboun autobusem za 3 €. Jedu, jedu a jedu blbě :). Zase jsem se lehce ztratil. Ale naštěstí ne moc, takže po chvíli nacházím školu. Jenže všechny místa jsou už zabraný. Nevadí, místo jsem našel a teď (28. 8.) jsem rád za ty lidi.
Řešila se spousta záležitostí, co je JAMKO, co všechno můžeme zažít, co nám všechno nabízí atd. atd. Nuda, strašná nuda. Něco bylo trochu zajímavé, něco bylo nezbytné vyřešit (získat finské ID-číslo, hodně podobné našemu rodnému číslu). Ale že by mě to nějak bavilo se říct nedá. Jediný zajímavý bylo povídání o tom, jak funguje místní menza, kterou jsme pak využili. jako studenti máme nárok na oběd za 2,6 €, funguje to formou bufetu = co si nabereš to si nabereš, jedno pití zadarmo, další za 50 centů. Paráda, takže se člověk může natřískat alespoň na půl dne.
Odpoledne jsme právě s novými kolegy vyrazili na kola, prozkoumat okolí. Bylo to fajn strávené odpoledne.
Druhý den orientation weeku byl možná ještě trochu nudnější než ten první. Bezpečnost, nutnost se přihlásit na policajty pokud tu budeme déle než 90 dní. Pokud opustíme zemi a zase se vrátíme, odpočet běží znova. Nevím, jak zjistí, jestli jsem náhodou nepřekročil hranice třeba se Švédskem, když žádný razítko v pase nemám. Takže asi zbytečná buzerace. Spousta nezajímavých přednášek o tom, co můžeme studovat vlastně na JAMKu, že můžeme založit společnost a že nám s tím pomůžou, pokud máme nějakej dobrej nápad. To se mě asi ani netýká. Spíš kecáme s kolegama co budeme dělat dál, odpoledne. Zase to dopadlo tak, že jsme sedli na kola a jali se prozkoumávat okolí. Nebo ne a byl ten strašnej liják ve kterém jsem jel domů? Nevím, už si to přesně nepamatuju.
sobota 27. srpna 2016
Jyväskylä
Tak jsem tady! Skutečně na místě.
Setkání s tutorkou naprosto bezproblému. Jen stáhnout bagáž z patra je lehce náročné. Procházíme pár ulicemi k autobusovému nádraží. Připravuji si 3 € na jízdenku. Mazec, čekal jsem to lacinější. No, budiž, nedá se svítit.
Po chvíli vlání v autobuse jsme dorazili na správné místo. Nebylo to jednoduchý, přece jen, zavazadel jsem měl víc než dost. Po výstupu a pár krocích konečně vidím budovy KOAS Roninmäki. Ještě najít budovu M. Musím chvíli počkat na tutorku, že se prej pro něco staví. Budiž. Vyjde najevo, že se stavila k sobě pro surirval kit. A klíč.
Po chvíli odemykáme byt, hned se potkávám s Janisem. Kolega z Německa, ajťák, noční tvor (zjistím později). Vidím, že je pokoj zařízen skromně, ale účelně. Nepotřebuju nic extra, takže mě to stačí. Předávám tutorce žeton do nákupního vozíku a čokoládu s fotkama z našeho města. Vypadala hodně překvapeně, ale vzala si obojí :D.
Navlíknu povlečení a jdu spát. Konečně postel.
Setkání s tutorkou naprosto bezproblému. Jen stáhnout bagáž z patra je lehce náročné. Procházíme pár ulicemi k autobusovému nádraží. Připravuji si 3 € na jízdenku. Mazec, čekal jsem to lacinější. No, budiž, nedá se svítit.
Po chvíli vlání v autobuse jsme dorazili na správné místo. Nebylo to jednoduchý, přece jen, zavazadel jsem měl víc než dost. Po výstupu a pár krocích konečně vidím budovy KOAS Roninmäki. Ještě najít budovu M. Musím chvíli počkat na tutorku, že se prej pro něco staví. Budiž. Vyjde najevo, že se stavila k sobě pro surirval kit. A klíč.
Po chvíli odemykáme byt, hned se potkávám s Janisem. Kolega z Německa, ajťák, noční tvor (zjistím později). Vidím, že je pokoj zařízen skromně, ale účelně. Nepotřebuju nic extra, takže mě to stačí. Předávám tutorce žeton do nákupního vozíku a čokoládu s fotkama z našeho města. Vypadala hodně překvapeně, ale vzala si obojí :D.
Navlíknu povlečení a jdu spát. Konečně postel.
čtvrtek 25. srpna 2016
Helsinki a cesta do Jyväskyly
Takže, kde že jsme to skončili? Očividně na cestě do Helsinek. Vlak, který spíš připomíná metro přijel načas. Fotku nemám, na to jsem byl ještě příliš unavený a navíc se mi foťák nechtělo vytahovat ven. Se svými zavazadly zaberu celou čtyřsedačku. Což o to, ze začátku to problém není, lidí je pramálo. Ale s tím, jak se blížíme k centru, lidí začne přibývat. Ale nikdo se za celou dobu neozval, takže v klidu jsem dojel až na hlavní nádraží. Samotná jízdenka jedním směrem by mě vyšla na 5,5 €, přičemž já si koupil celodenní za 12 €. Myslím si, že je to rozhodně fajn. Je to dost, ale nemusím řešit transport po městě. Přece jen, jsem dost unavený a že by se mi nějak chtělo chodit, to ne.
Prvním úkolem po příjezdu bylo najít úschovnu zavazadel. Věděl jsem, že tam je, ale nevěděl jsem kde. Piktogramy však jsou naprosto jasné, jen kdyby nevedly ještě do zamčených dveří :D Ale po chvíli nacházím v suterénu skříňky na zavazadla. Hmm, 6 € za tu největší na 24 h? Ale já nemám drobné. Ale před vchodem je nějaká krabička. Chvíli ji zkoumám, patrně je to měnička. Všechno je napsáno finsky a švédsky. Myslel jsem, že švédštinu přečtu a pochopím, o co se jedná. Nikoliv. Tak jsem do toho zkusil strčit dvacetieurovku, a hned mi vypadly drobné. Fajn, mám drobný. Naházím šest euro do skříňky, zavřu tam jak krosnu tak kufr (fakt velká skříňka, i batoh by se tam vešel). Zamknu a ověřuji, zda se tam nikdo nedostane. Nedostane.
Hurá zapnout mapy a najít nějakej obchod. Jenže, najděte si ve Finsku obchod, který otevírá v sobotu hned po ránu. Ve Finsku mají patrně nějaký zákon "na ochranu prodavaček", protože prostě obchody otevírají dost pozdě. Ale přece jen jsem nějaký našel. Sice je přes celé město, ale to se zmákne. Střídám navigaci s aplikací na jízdní řády, zjišťuji, že autobus jede od zastávky kde právě stojím. A už ho i vidím. Nastoupím, řidiče vůbec nezajímá jízdenka, tak si jdu sednout. Po chvíli vyrážíme. Všechny zastávky jsou na znamení. Což znamená, že na každém sloupu v kabině je tlačítko stop. A z venku se musí na autobus mávnout (odpozorováno v Helsinkách).
Vodu jsem si teda úspěšně koupil. Asi za 2 €. Drahá jak svině, a navíc nějaká siřičitá. Ale pít se to dá, jen si člověk musí zvyknout. A hurá na Senátorské náměstí, kde začíná můj audio průvodce. Mám ho ve sluchátkách, ale vůbec nevnímám, co na mě anglicky mluví. Asi to mám jen pro to, abych si to prošel, a hlavně neztratil se. V devět ráno je ještě poměrně málo lidstva, ale začíná to přijíždět. A z toho je hafo Asiatů. Nic proti nim, ale fotit se u každý kostky na náměstí je přece jen trochu moc (trochu moc přeháním). Prošel jsem Helsinki, a skončil jsem zase na nádraží. Mezitím jsem se i na trhu naobědval, 10 € za oběd je v Helsinkách hodně laciný. Běžně menu za dvojnásobek i víc. Sušené ryby solí s různě upravenými bramborami. Trošku je to hloupé, mám spoustu času (4 hodiny), určitě bych ještě něco stihl projít, ae nechce se mi. Není si moc kde sednout, všude spousta lidí. Nakonec objevím pokladny s čekárnou. To vypadá moc fajn. A fajn gauč, přímo před modelovou železnicí. S tou si hrají zejména děti, ale to je fuk. Pospávám na nádraží, naštěstí nejsem jediný, ještě jedna paní pospává taky. A na bezdomovkyni nevypadala. Všude je strašně moc lidí, cejtím se nesvůj. Zaplatit € za záchod je přece jen dost. Ale musím, tak musím. Nic extra to teda fakt není, navíc hluční a podle všeho ožralí Rusové tomu moc nepřidají.
Hodinu před odjezdem vlaku si sedám na nástupiště - to vím už od tý doby co je vlak vypsán na tabuli (SŽDC se může učit). Sedím na perónu a pozoruju okolí. Jó, vlaky tu jezdí jiné, tak je i na co koukat. Hodně jednotek, málo klasických souprav. Dokonce i pendolino přijelo. Pozoruji i jiné technické vybavení dráhy jako jsou například zarážedla, ty očividně fungují na jiném principu než naše. Můj vlak přijíždí asi 10 minut před odjezdem, je patrový. To vím, protože jsem si koupil lístek do patra. Jsem blbec, protože mám zavazadla a fakt mě nenapadlo, že to bude tak vysoko :D Ale zase je dobrý výhled. Chci dát bagáž nad sebe, jenže ouha, vejde se tam jen kufr a batoh. Foťák visí na krku, takže ho nechávám na sedačce, krosna sedí vedle mě a kufr s batohem je nade mnou. Vlak se pomaličku plní, ale ne moc. Zprvu stavíme na každé zastávce, je to pochopitelné, jsme stále v Helsinkách. Informační systém nic moc, ukazuje jen konečnou stanici a rychlost. A pak když je hlášení tak ho zobrazí ve finštině a švédštině. Hlášení proběhne i v angličtině, ale nezobrazí se. Ne že by nebylo na co koukat, ale nic extra to není. Občas něco zajímavého se objeví. Snažím se spát, ale vzhledem k tomu, že je tu wi-fi, spíš komunikuji s domovem. A v Tampere nás rozdělují, takže dlouho tam čekáme. Průběžně mezitím pospávám, ale je to furt stejná písnička jako na letišti. Moc se nedá. Navíc chytneme za Jämsä výluku (nejspíš, hlášení bylo jen finsky), takže jedeme pomalu. Alespoň se dá fotit a možná z těch fotek i něco málo bude. Jinak, vlak si to valil 160 km/h většinu cesty, chvíli i 170 km/h.
Asi s desetiminutovým zpožděním přijíždíme. Z vlaku vystupuji jako poslední, hned se shledáme s tutorkou a tutorem jiné party. Vyrážíme směr autobus, moje zavazadla jsou najednou hnusně těžká, navíc kufr vypadá že má nejlepší léta za sebou a nechce se mu moc jet. Autobus nám přesně ujel, nevadí, za 20 minut jede další. Mezitím si připravuji 3 € za jednu cestu. Zatraceně hodně na MHD :D
Moc toho nenamluvím, jsem šíleně unavenej. Taška přežití je fakt jen k přežití, ale lepší než táhnout s sebou deku a polštář a tyhle věci. Hrnek má bohužel uražený ucho, ale pít se z něj dá. Vybalím se (základní věci), seznámím se s kolegou (Janis, Němec) a připravim se na spánek. Ještě předám dárek tutorce (čokoláda s fotkami z České Třebové). Mám toho fakt plný zuby, takže vážně jdu zalehnout (už je taky 22 hodin).
Příště o prvních dnech, možná o celém týdnu. Ale až odpoledne (snad). Fotky budou taky až odpoledne.
Prvním úkolem po příjezdu bylo najít úschovnu zavazadel. Věděl jsem, že tam je, ale nevěděl jsem kde. Piktogramy však jsou naprosto jasné, jen kdyby nevedly ještě do zamčených dveří :D Ale po chvíli nacházím v suterénu skříňky na zavazadla. Hmm, 6 € za tu největší na 24 h? Ale já nemám drobné. Ale před vchodem je nějaká krabička. Chvíli ji zkoumám, patrně je to měnička. Všechno je napsáno finsky a švédsky. Myslel jsem, že švédštinu přečtu a pochopím, o co se jedná. Nikoliv. Tak jsem do toho zkusil strčit dvacetieurovku, a hned mi vypadly drobné. Fajn, mám drobný. Naházím šest euro do skříňky, zavřu tam jak krosnu tak kufr (fakt velká skříňka, i batoh by se tam vešel). Zamknu a ověřuji, zda se tam nikdo nedostane. Nedostane.
Hurá zapnout mapy a najít nějakej obchod. Jenže, najděte si ve Finsku obchod, který otevírá v sobotu hned po ránu. Ve Finsku mají patrně nějaký zákon "na ochranu prodavaček", protože prostě obchody otevírají dost pozdě. Ale přece jen jsem nějaký našel. Sice je přes celé město, ale to se zmákne. Střídám navigaci s aplikací na jízdní řády, zjišťuji, že autobus jede od zastávky kde právě stojím. A už ho i vidím. Nastoupím, řidiče vůbec nezajímá jízdenka, tak si jdu sednout. Po chvíli vyrážíme. Všechny zastávky jsou na znamení. Což znamená, že na každém sloupu v kabině je tlačítko stop. A z venku se musí na autobus mávnout (odpozorováno v Helsinkách).
Vodu jsem si teda úspěšně koupil. Asi za 2 €. Drahá jak svině, a navíc nějaká siřičitá. Ale pít se to dá, jen si člověk musí zvyknout. A hurá na Senátorské náměstí, kde začíná můj audio průvodce. Mám ho ve sluchátkách, ale vůbec nevnímám, co na mě anglicky mluví. Asi to mám jen pro to, abych si to prošel, a hlavně neztratil se. V devět ráno je ještě poměrně málo lidstva, ale začíná to přijíždět. A z toho je hafo Asiatů. Nic proti nim, ale fotit se u každý kostky na náměstí je přece jen trochu moc (trochu moc přeháním). Prošel jsem Helsinki, a skončil jsem zase na nádraží. Mezitím jsem se i na trhu naobědval, 10 € za oběd je v Helsinkách hodně laciný. Běžně menu za dvojnásobek i víc. Sušené ryby solí s různě upravenými bramborami. Trošku je to hloupé, mám spoustu času (4 hodiny), určitě bych ještě něco stihl projít, ae nechce se mi. Není si moc kde sednout, všude spousta lidí. Nakonec objevím pokladny s čekárnou. To vypadá moc fajn. A fajn gauč, přímo před modelovou železnicí. S tou si hrají zejména děti, ale to je fuk. Pospávám na nádraží, naštěstí nejsem jediný, ještě jedna paní pospává taky. A na bezdomovkyni nevypadala. Všude je strašně moc lidí, cejtím se nesvůj. Zaplatit € za záchod je přece jen dost. Ale musím, tak musím. Nic extra to teda fakt není, navíc hluční a podle všeho ožralí Rusové tomu moc nepřidají.
Hodinu před odjezdem vlaku si sedám na nástupiště - to vím už od tý doby co je vlak vypsán na tabuli (SŽDC se může učit). Sedím na perónu a pozoruju okolí. Jó, vlaky tu jezdí jiné, tak je i na co koukat. Hodně jednotek, málo klasických souprav. Dokonce i pendolino přijelo. Pozoruji i jiné technické vybavení dráhy jako jsou například zarážedla, ty očividně fungují na jiném principu než naše. Můj vlak přijíždí asi 10 minut před odjezdem, je patrový. To vím, protože jsem si koupil lístek do patra. Jsem blbec, protože mám zavazadla a fakt mě nenapadlo, že to bude tak vysoko :D Ale zase je dobrý výhled. Chci dát bagáž nad sebe, jenže ouha, vejde se tam jen kufr a batoh. Foťák visí na krku, takže ho nechávám na sedačce, krosna sedí vedle mě a kufr s batohem je nade mnou. Vlak se pomaličku plní, ale ne moc. Zprvu stavíme na každé zastávce, je to pochopitelné, jsme stále v Helsinkách. Informační systém nic moc, ukazuje jen konečnou stanici a rychlost. A pak když je hlášení tak ho zobrazí ve finštině a švédštině. Hlášení proběhne i v angličtině, ale nezobrazí se. Ne že by nebylo na co koukat, ale nic extra to není. Občas něco zajímavého se objeví. Snažím se spát, ale vzhledem k tomu, že je tu wi-fi, spíš komunikuji s domovem. A v Tampere nás rozdělují, takže dlouho tam čekáme. Průběžně mezitím pospávám, ale je to furt stejná písnička jako na letišti. Moc se nedá. Navíc chytneme za Jämsä výluku (nejspíš, hlášení bylo jen finsky), takže jedeme pomalu. Alespoň se dá fotit a možná z těch fotek i něco málo bude. Jinak, vlak si to valil 160 km/h většinu cesty, chvíli i 170 km/h.
Asi s desetiminutovým zpožděním přijíždíme. Z vlaku vystupuji jako poslední, hned se shledáme s tutorkou a tutorem jiné party. Vyrážíme směr autobus, moje zavazadla jsou najednou hnusně těžká, navíc kufr vypadá že má nejlepší léta za sebou a nechce se mu moc jet. Autobus nám přesně ujel, nevadí, za 20 minut jede další. Mezitím si připravuji 3 € za jednu cestu. Zatraceně hodně na MHD :D
Moc toho nenamluvím, jsem šíleně unavenej. Taška přežití je fakt jen k přežití, ale lepší než táhnout s sebou deku a polštář a tyhle věci. Hrnek má bohužel uražený ucho, ale pít se z něj dá. Vybalím se (základní věci), seznámím se s kolegou (Janis, Němec) a připravim se na spánek. Ještě předám dárek tutorce (čokoláda s fotkami z České Třebové). Mám toho fakt plný zuby, takže vážně jdu zalehnout (už je taky 22 hodin).
Příště o prvních dnech, možná o celém týdnu. Ale až odpoledne (snad). Fotky budou taky až odpoledne.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)