První dny

Shrnu první týden trapně jen do jednoho příspěvku. Jednak, nechce se mi rozepisovat úplně všechno do jednotlivých příspěvků, druhak jsem prostě lenoch.

První den byl poměrně masakr, zařídit si kolo. Místo jsem našel po chvíli, Kangaskatu 52 mi mapy nic nenašly. Před tím nežřiz jsem si šel zařídit kolo jsem si chtěl dát sprchu. Jenže ouha, sprcháč zůstal doma. Hmm, tak najdeme nejbližší obchod. Aha, otevírá v devět a v deset mám být u týpka s kolama. Tak vyrážím a zjišťuji, že obchod otevírá taky až v deset. Vracím se zklamaně na byt. Nastříkám na sebe deodorant, snad nebudu cejtit. Ale cítím se hrozně. Vyrážím tedy směr Kangaskatu. Mobil skoro vybitý, powerbanka kdoví kde zahrabaná. Kangaskatu najdu, ale vydávám se od čísla 1, takže musím projít celou ulicí. Alespoň vidím,že je pravda to, že co dům, to sauna. Domky u domů jsou totiž naprosto jistě sauny. Co by to bylo taky jinýho, že ano?

Nakonec docházím na správné místo a Teemu je venku. Pozdravím ho, tak nějak mládežnicky Hello!. Věděl o mě, psal jsem mu smsku. Očekával jsem, že to bude někdo mladší. Nevadí, trošku si povídáme, ale je to typický Fin, moc toho nenamluví. No, já toho taky moc nenamluvím. Řešíme spíš jaký kolo si vezmu. Nemám ani moc představu, jen chci aby to mělo brzdy a širší kola, abych to mohl vzít do terénu. Teemu má těch kol fakt hodně. Asi sběratel. Můžu si vybrat skoro se všeho. Nakonec vybírám, udělám lehkou testovací jízdu, ale stále nejsem přesvědčenej. Koukám trochu dál, ale stejně tohle kolo se mi zalíbilo asi nejvíc. Škoda, že nemá košík, hodilo by se to na nákupy. Neva, nemůžu mít všechno.

Platím 99 €, z čehož je 30 € záloha. Mám plnou technickou podporu, takže kdyby se cokoliv  pokazilo, nevadí. Když mi kolo ukradnou, padne jen ta záloha. Poměrně dobrá cena, takovýhle kolo se dá sehnat z druhý ruky asi za nějakých 60-70 €. Bez podpory. Takže jsem si radši kolo půjčil :)
Dostávám i zámek, ale kola se tady prý nekradou. Spíš je to tak, že někdo jde z hospody ožralej a "půjčí si ho" a pak ho někde zahodí.

Při cestě na byt se stavuji v Lidlu. Nevím co vlastně chci koupit. Něco k snídani (nic jsem nejedl), něco možná k obědu. Je neděle, hned po otevíračce, pečivo není. Ceny vysoké, je to děsivý. Kupuji chleba (finský, žitný) s 50% slevou. Kousky masa, už okořeněné, fajn to bude alespoň něco málo. Máslo, něco na chleba, olej na kterém osmahnu to maso. Platba kartou bez problému, domluva v angličtině.

Vracím se domu, rychle něco sním a smažím to maso. Nebylo to špatný, a ten chleba taky není špatný, ale vrchol gastronomie to není. Odpoledne sedám na kolo, s nabitým telefonem a v domnění, že ke škole to:

• není tak daleko
• není složitá cesta
• a nemůžu se přece ztratit
• a jezdit na kole umím

Poslední věc, ano, na kole jezdit umím. Ale jezdit na kole bez odpružení je nezvyk. Nemůžu se ztratit? Omyl, snadno člověk sjede z cesty a než si toho GPSka všimla byl jsem o kus dál. Není složitá cesta? Není, když už vím kudy. Škola není daleko? No, jen asi čtyři a půl kiláku. Denně tedy devět. Not bad. Začínám mít pocit, že jsem najezdil za celou dobu víc kilometrů než půl měsíce dojíždění do Böhmu a zpátky. Možná i jo.

Po chvilce zpátky na bytě přemýšlím nad nějakou procházkou. Janis vyšel ze svého pokoje ve stejnou chvíli jako já a řekl mi, že se chystá nějaká grilovačka a že bychom se mohli alespoň trochu adaptovat. Tak jsme grilovali, jen my dva jsme nic nepřinesli, ale na suchu jsme nezůstali. Jeden kolegy nám nabídl kus žvance. Nic extra, ale lepší než nic. Většina z kolegů co tam byla byli Němci, ale dalo se mluvit i anglicky. Postupně přicházeli další, ale že bych si pamatoval jejich jména? Ani náhodou.

A DALŠÍ DEN TO ZAČALO. Poprvé do školy, poprvé řešit studijní záležitosti. Pravda, z tohoto jsem měl trochu strach. Nevadí, jdeme to řešit. Nejdřív, dostat se vůbec do školy. Mám kolo, nebudu přece jezdit jak blboun autobusem za 3 €. Jedu, jedu a jedu blbě :). Zase jsem se lehce ztratil. Ale naštěstí ne moc, takže po chvíli nacházím školu. Jenže všechny místa jsou už zabraný. Nevadí, místo jsem našel a teď (28. 8.) jsem rád za ty lidi.

Řešila se spousta záležitostí, co je JAMKO, co všechno můžeme zažít, co nám všechno nabízí atd. atd. Nuda, strašná nuda. Něco bylo trochu zajímavé, něco bylo nezbytné vyřešit (získat finské ID-číslo, hodně podobné našemu rodnému číslu). Ale že by mě to nějak bavilo se říct nedá. Jediný zajímavý bylo povídání o tom, jak funguje místní menza, kterou jsme pak využili. jako studenti máme nárok na oběd za 2,6 €, funguje to formou bufetu = co si nabereš to si nabereš, jedno pití zadarmo, další za 50 centů. Paráda, takže se člověk může natřískat alespoň na půl dne.

Odpoledne jsme právě s novými kolegy vyrazili na kola, prozkoumat okolí. Bylo to fajn strávené odpoledne.

Druhý den orientation weeku byl možná ještě trochu nudnější než ten první. Bezpečnost, nutnost se přihlásit na policajty pokud tu budeme déle než 90 dní. Pokud opustíme zemi a zase se vrátíme, odpočet běží znova. Nevím, jak zjistí, jestli  jsem náhodou nepřekročil hranice třeba se Švédskem, když žádný razítko v pase nemám. Takže asi zbytečná buzerace. Spousta nezajímavých přednášek o tom, co můžeme studovat vlastně na JAMKu, že můžeme založit společnost a že nám s tím pomůžou, pokud máme nějakej dobrej nápad. To se mě asi ani netýká. Spíš kecáme s kolegama co budeme dělat dál, odpoledne. Zase to dopadlo tak, že jsme sedli na kola a jali se prozkoumávat okolí. Nebo ne a byl ten strašnej liják ve kterém jsem jel domů? Nevím, už si to přesně nepamatuju.